Rozrazily se dveře a do poměrně velké, nevlídně vypadající vstupní haly policejní stanice vkročila vysoká tmavovlasá žena. Vlasy rozcuchané, oteklé uslzené oči, rozmazaná řasenka, potrhané špinavé letní šaty na ramínka, pár šrámů na rukou. Vypadala v dost zuboženém stavu. Udělala sotva pár kroků a skácela se k zemi. V ten okamžik upoutala pozornost všech přítomných, ať už policistů, detektivů či právě zatčených kapsářů, drogových dealerů, prostitutek a dalších, jenž měli potyčky se zákonem a dnešního dne se jim zrovna nevyplatily. Ležela na studené špinavé zemi. Jindy velké modročerné dlaždice dnes pokrývala vysoká vrstva zaschlého bláta, které po včerejší bouřce ještě nikdo neuklidil. Oči zavřené, dech co nejvíce utlumený. Slyšela rychle se přibližující kroky. Jedny byly lehké, jakoby na zem ani nedopadaly, druhé dunivé a třetí svou pravidelností připomínaly zvuk tikajících hodin. Každičkým smyslem vnímala jeho rychlý dech a vůni zpoceného těla, i to jak k ní poklekl a studenými jemnými prsty se dotkl její ruky a krku.

"Dých

"Odneste ji vedle detektive Clarku." Jeho drsný a přísný hlas dokázal protnout i ten největší hluk, a i když to dnes nebylo třeba a místností se nesl jen šum a občasný protest zadržených, rozezněl se jako úder blesku.

Popadl ji tedy do náruče a odnesl do vedlejší místnosti. Byl to silný chlap, ale s touto ženou by neměl problémy ani ten nejslabší člen jejich policejního sboru. Chvíli se rozhlížel kolem sebe. Kam ji položit? Nikde žádný gauč. Ne, ve středu této chladně působící místnosti stál akorát stůl se dvěma židlemi, po stranách pak několik kartoték a v rohu staré křeslo, které tady nejspíš nedopatřením nechal někdo od posledního výslechu. Ale bylo to jediné místo, kam ji mohl položit. Opatrně ji posadil do křesla a promluvil na ni. Nereagovala. Ne, ještě chvíli musela vypadat bezbranně. Nevěděl, co dál. Detektivem byl sotva pár dnů a s něčím takovým neměl žádné zkušenosti. Mladej. Jasně mladej, tak proč všechno nehodit na něj? Honilo se mu hlavou. Zastavit krvácení, oživovat, dát člověka do stabilizované polohy – to všechno by dokázal. Ale ztráta vědomí, nevolnost? To nebylo zrovna jeho kafe. Napadla ho šílená myšlenka. Alespoň v ten okamžik si myslel, že se zbláznil. Ale ve filmech to přece tak dokonale zabírá. Snad mě nezažaluje. Pomyslel si, když ji zlehka udeřil na tvář. On mě praštil! Bože, on mě vážně praštil! Ale co by sis myslela, že udělá? No tak otevři oči, než si pomyslí, že to bylo málo!

Vyděšeně otevřela oči a snažila se od něj odtáhnout, co možná nejdále. Šlo jí to dobře. Alespoň se tak tvářil. "Klid... Uklidněte se, už jste v bezpečí. Tady vám nikdo neublíží." Snažil se jí uklidnit a přitom si uvědomil, že poslední facku, kterou dostala, dostala právě tady a od něj. Trochu se zastyděl a poodtáhl nastavenou ruku. Všimla si toho. Rozhlédla se kolem sebe. Tohle už nehrála. Nevěděla, kde je. "Kde to jsem?" ozvala se. "Prosím?" zatvářil se zmateně. "Kde to jsem?" zopakovala svou otázku opět plynulou francouzštinou. "Madam, já vám nerozumím. Mluvíte anglicky?" přistoupil až k ní a chytil ji za ruce, čímž ji donutil se na něj podívat. Mohlo mu být tak kolem třiceti. Měl krátké světlé hnědé vlasy, pronikavé zelené oči a úzký oteklý přeražený nos. Nedávno se nejspíš pěkně porval. "Mluvíte anglicky?" plné rty s drobnou rankou se pohybovaly co nejpomaleji. Snažil se co nejzřetelněji a nejsrozumitelněji vyslovit každé slovo. "Ano... Já... omlouvám se. Kde to jsem?" promluvila, tentokrát anglicky, a on jí konečně začal rozumět. Ulevilo se mu. Dnešní den sotva začal, ale on už měl, kvůli poslednímu zadržení podezřelého, ze kterého si odnesl právě onen přeražený nos a roztržený ret, za sebou jeden dost nepříjemný rozhovor se šéfem a uklidňování nějaké rozrušené turistky, která by neuměla ani slovo anglicky, by nebylo zrovna to, co potřeboval. "Na policejní stanici." Odpověděl a přitáhl si jednu ze židlí.

Začala si prohlížet potrhané šaty a stírat prach a špínu, která se jí na nich a na těle zachytila.

"Jste v pořádku? Nemám zavolat doktora?" zeptal se a stále se ještě snažil vyslovovat co nejsrozumitelněji. Zakroutila hlavou a po tvářích jí začaly stékat slzy.

"Jak se jmenujete?" Do dveří nakoukl další policista. Detektiv Clark, ale mávl rukou a naznačil, aby odešel. "Jak se jmenujete?" zopakoval otázku.

"Anne." Špitla a setřela si slzy. Sáhl do kapsy a podal jí balíček papírových kapesníků, které vždy nosil po ruce. Byly rozhodně levnější než látkové a hysterických a nervově se hroutících žen se na okrsku objevovalo čím dál tím víc. S nepatrným úsměvem si vzpomněl na podobné scény ze starých detektivních filmů.

"Děkuji."

"Co se stalo Anne?" zadíval se na ni a z kapsy saka vytáhl svůj malý notes a barevnou propisku. Tuhle propisku prostě miloval a ani šéfův křik ho nedonutil ji vyhodit.

"Byli tam dva, ..., měli zbraně, ..." bylo jediné, čemu mezi vzlyky a francouzskými výrazy typu grázl a jemu podobnými rozuměl. Znovu ji chytil za ruce a upřeně ji sledoval. "Anne. Prosím, zkuste se trochu uklidnit. ... Přesně tak. A teď mi řekněte, pěkně od začátku, co se stalo. A anglicky prosím." Přikývla.

"Vyšla jsem z hotelu. Zastavila taxíka a chtěla jet na letiště. Měla jsem ale ještě dost času, a tak jsem si to nakonec rozmyslela a..." hlasité vysmrkání. "Vzala jsem si kufry a vystoupila. Chtěla jsem si ještě naposledy prohlédnout město. Nikdy jsem neměla čas si ho prohlédnout pořádně." Vysvětlovala. "Ale nemám zrovna dobrý orientační smysl. Ztratila jsem se. Najednou tam stáli ti dva chlapi. Měli zbraně a mířili na mě. Vzali mi všechny věci... Já,... panebože jak se odtud dostanu domů? Jak se dostanu domů?" Znovu začala brečet, ale už to nešlo tak, jak před chvílí, byla ráda, že znovu promluvil.

"Dobře, tak teď sepíšeme hlášení a uvidíme, co se bude dát dělat, ano?" povzbudivě se na ni usmál, ale tvář se mu po chvíli zkřivila do nepříjemné grimasy. Ten gauner si to pěkně odskáče. Tohle mu nedaruju. Vyvedl ji z místnosti a vyšli o patro výš. Pokynul k jednomu stolu a přisunul jí židli. Sám se pak posadil naproti. Zapnul počítač a chvíli počkal. Vyťukal své heslo a zapnul program.

"Vaše celé jméno?" zeptal se aniž by odtrhl pohled od monitoru.

"Anne Marie Isabelle Duras-Valmore." Odpověděla s klidem v hlase. Teď k ní však vzhlédl. Zarazil se. Jak se to k čertu píše? Tohle je zase den. Zaklel v duchu.

"Promiňte." Položil před ni papír a tužku. Pochopila to hned, nemusel jí nic vysvětlovat. Vzala tužku a napsala první podpis ve svém životě.

Anne Marie Isabelle Druras-Valmore.

"Datum narození?" pokračoval s vyplňováním základních údajů.

"1.10.1984." 1. října, den máminých narozenin. Pár let si přidala, ale každý ji vždycky tipoval víc. A pět let, zase tolik není.

"Bydliště?"

"225 Rue du Rivoli, Paris, France." Opět mu adresu napsala na kousíček papíru. Během následující půl hodiny, vyprávěla příběh o svém přepadení ještě jednou. Byla až neuvěřitelně dojemná, když tam před ním seděla, utírala slzy a snažila se zakrývat si svůj už dost poodhalený výstřih a následně stehno, jak se jí natržené kousky látky rozjížděly od sebe. Se smutkem pomyslela na to, jak před pár dny, tyto krásné červené šaty dostala a to jí pomohlo zahrát poslední dějství. To, které si tak pečlivě nacvičila. Člověk by skoro až zaplakal nad příběhem okradené Francouzky, která se nemá jak dostat domů. Je bez peněz, bez letenky a za chvíli i bez práce, protože ji její cholerický šéf nejspíš vyhodí hned, jakmile se jí zázrakem podaří dostat se domů. Překousl by snad všechno, už slyšel i dojemnější historky, ale v okamžiku, kdy se zmínila o tom příšerném vykořisťovateli, jehož největší zálibou je ponižovat lidi, řvát po nich a nevážit si ani té sebelepší práce, se v něm něco pohnulo. Zvedl telefon a pozdravil člověka na druhém konci drátu.