Seděla na gauči. Bylo už pozdě večer. Za oknem byla tma, jen sem tam se zablesklo, když se na nebi rozletěla další rachejtle. Měla toho po krk. Jak nenáviděla konec roku. Silvestr! Při tom slově se jí vždycky zvedal tlak. Podívala se z okna. Jindy lidé v tuto dobu klidně spali, ale dnes? Dnes vstoupili do ulic a svým všeobecným veselím a tím šíleným hlukem ji přiváděli k šílenství. Odvrátila pohled a znovu se zadívala do papírů položených vedle sebe. Projela si rukou své dlouhé kaštanové vlasy a sundala velkou sponu držící je v pevném uzlu. Naklonila se ke stolku vedle gauče a napila se ze sklenky šampaňského. Alespoň tímto způsobem oslavovala. I když v jejím případě se nikdy o nějakou oslavu vlastně nejednalo. Celý život pro ni konec roku nic neznamenal. Byl to jen další den. Jenom poslední den v diáři, po kterém ho musela vyhodit a do své černé kožené aktovky vložit nový. Žádné sčítání úspěchů či neúspěchů se u ní nikdy nekonalo. Věděla, že by to nemělo smysl. Už dávno to vzdala. Už dávno pochopila, že to co nejvíc chce, nikdy v životě nezíská. Rodina, přátelství, lásk

--------

"Ahoj Ang." Pozdravila sestru, když vstoupila do kuchyně. Pak se ale zarazila a uvědomila si kolik je vlastně hodin. Bylo půl desáté. V tuhle dobu už většinou Angi spala. Nebylo se ani čemu divit. Kdyby nosila takový náklad jako ona, nejspíš by ani nevylezla z postele. "Jak to, že ještě nespíš? A proč tady proboha sedíš takhle po tmě?" Rozsvítila světlo a pokoj zalila příjemná žlutá záře. Angelina se na ni překvapeně podívala. Takhle brzo by ji doma nečekala. Zvlášť ne dnes. Dnes je přece konec roku. Měla by být venku, bavit se s přáteli. "Ahoj." Na tváři se jí objevil letmý úsměv. Byla smutná, to Jessica poznala hned. Znala svou sestru, svou starší sestřičku, která ji vždy před vším chránila. Angelina pro ni byla už od malička vzorem. Byla inteligentní, krásná, oblíbená, měla spoustu přátel, ale na Jessicu nikdy nezapomněla. A přesto že byla o pár let starší, vždy ji brala všude sebou, půjčovala jí šaty, radila s líčením, byla vrbou, které se chodila svěřovat. Byla úžasný veselý člověk, který na každém viděl jen to nejlepší. Nikdo ji nidky neviděl bez úsměvu na tváři. Ale to se změnilo. Všechno se to změnilo před více jak osmi měsíci, kdy Angi zjistila, že je těhotná a Robert neunesl tu tíhu zodpovědnosti a ihned, co mu to řekla, ji opustil. Od té doby se role vyměnily. Teď to byla Jess, kdo se staral a rozdával kolem sebe dobrou náladu. Alespoň se o to pokoušela, co nejvíc to jen dokázala, ale Angiinu úsměvu se prostě nikdy nedokázala vyrovnat. "Něco jsem ti donesla." Usmála se na sestru a postavila na linku flašku rychlých špuntů. Ang při tom pohledu málem vybuchla smíchy. "Chtěla jsem vzít něco ostřejšího, ale říkali že malinové v sobě mají největší procento alkoholu." Obrátila se k ní Jess s úsměvem od ucha k uchu a pak se rozhlédla okolo sebe. "Ale nejspíš to budem muset pít rovnou z flašky." Zkonstatovala při pohledu na horu nádobí ve dřezu."Omlouvám, se zítra ráno to umyju." Dnes byla utahaná víc jak kdy jindy. Nechtělo se jí ani pohnout. Ale to Jess nemusí vědět. Měla by obavy. Poslední dobou se o ni tak stará a nenechá ji pomalu nic dělat. A při tom by to tolik potřebovala. Něco dělat a přestat myslet na minulost a nádhernou budoucnost, která jí proplula mezi prsty. "To je dobrý." odpověděla Jess a prolézala skříňky, zda nenajde přece jen dvě čisté skleničky. Angi přešla k dřezu a pustila kohoutek. V tom okamžiku se zarazila. Chytla se linky a druhou rukou za břicho. "Ang? ... Ang?" zopakovala znovu svou otázku, ale tušila co přijde. Angi přikývla a vyděšeně se na sestru podívala. Bylo to tu. O tři týdny dřív. Jessica neváhala a popadla telefon. "Už je to dobrý." Řekla Angi a zarazila Jess ve vytáčení pohotovosti. O pár minut později už ale nasedaly do taxíku. Taxikář se zprvu vesele usmíval. Nejdřív totiž spatřil Jessicu. Vézt mladou holku bylo rozhodně lepší než padesátiletého plešatého chlápka, zvlášť na Silvestra. Když ale zahlédl Angi, měl chuť nasednout do auta a rychlostí blesku zmizet někde v ulicích. Už tolikrát slyšel ty hrůzostrašné historky taxikářů o zběsilých jízdách do porodnice, avšak on se jim až do tohoto okamžiku úspěšně vyhýbal. Doufal, že se jim vyhne do konce života, ale dnes se před ním objevila Angi. Vypadala vyděšeně a i přesto se na něj mile usmála. V tom úsměvu bylo něco, co mu zabránilo odejít. Přišel k ní a podepřel ji. Pomohl Jess s taškou a pak opatrně posadil Angi do taxíku. Jel pomalu, opatrně a snažil se ji dokonce rozesmát. Vtipkoval o všem možném, ale zdálo se, že žena sedící vedle ní je ještě vyděšenější než ta, která měla každou chvíli přivést na svět nový život. Angi nekřičela, nezarývala nehty do kožených sedaček, nekopala mu ze zadu do sedadla, neproklínala celé mužské pokolení, ale v klidu seděla vzadu a snažila se dýchat a uklidnit Jess. V ten okamžik ji i svým způsobem obdivoval. Dokonce se ani nerozčílil, když se mu se zadního sedadla udělal rybník. Byla to jen voda, ne krev. To bylo hlavní. Najednou se cítil jako hrdina, jakoby konečně v životě udělal něco dobře. Věděl, že je přesně tam, kde má být - s těmito ženami a věděl, že je doveze včas a v pořádku. Zastavil před nemocnicí. Pomohl jim oběma z auta a popřál ať vše dobře dopadne.

Byly dvě minuty po půlnoci, když se porodním sálem roznesl dětský pláč. Byl to silný hlásek, který celému světu dával najevo – už jsem tady.

--------

Přetřela si rty leskem na rty a ještě jednou se prohlédla v zrcadle. Vypadla skvěle. Opravdu skvěle. Dlouhé rezavé vlnité vlasy jí padaly na ramena, jen pár neposedných pramínků občas překrylo obličej, jemuž vévodily velké zelené oči s dlouhými řasami. Vzala si bundu, nazula kozačky, popadla kabelku a zamknula za sebou dveře. Pospíchala, měla zpoždění. Už na ni jistě čeká. A on opravdu čekal. Stál na domluveném místě. U malé cukrárny nedaleko náměstí. Tam se měli sejít a pak jít spolu do klubu. Dnešní večer měl být jenom jejich. Tak dlouho si konec roku plánovali. Mělo to být perfektní. A ona? Ujede jí autobus. Proč jen jí ten zatracený autobus musel ujet? Vždyť ji viděl! Musel ji vidět. Už byla skoro na zastávce. Běžela, jak nejrychleji mohla a on, místo toho, aby počkal, zavřel dveře a ujel. Kdyby jen tušil..., možná by raději počkal. Snažila se dohnat ztracený čas. Přiběhla na zastávku, ale bylo to marné. Nestihla to. Telefon měla vybitý. Dnešní den se prostě kompletně hroutil a veškeré plány se řítily jako domeček z karet. Ale on tam na ni čekal. Nemohla ho nechat čekat. Slíbila mu to. Slíbila, že dojde. Musela přijít. Chtěla ho vidět. Být chvíli s ním. Tolik se na to těšila. Rozběhla se, utíkala přes město. Proplétala se mezi čím dál tím rostoucími davy na ulicích, až doběhla k parku. Chvíli zvažovala, jestli jít tudy, ale byla to ta nejkratší možná cesta. Když půjde přes park, bude tam za deset minut. Když oklikou, za dvacet. Vnitřní hlásek v ní řval – "Nechoď!", ale ona ho neposlouchala. Viděla jen Davidovu tvář. Počáteční nejistý krok se pomalu vytratil, znovu pospíchala, chvílemi i běžela, ale už sotva popadala dech. Na chvíli se zastavila, ale pak za sebou uslyšela kroky. Zastavily se nedaleko ní. Dostala strach, ale nohy, jakoby jí přirostly k zemi. Uviděla slabé světýlko, když si ten neznámý zapálil cigaretu, ale do tváře mu neviděla. Konečně mohla udělat krok. Mohla se pohnout. Otočila se zpátky a zadívala se na světla, která sem pronikala z města. Nikdy tudy nechodila, nikdy v noci. Vždy jen za světla, a to co nejrychleji. Toto místo ji vždy děsilo. Bylo plné temných zákoutí, hustých keřů a obrovských stromů, jejichž větve se o sebe ve větru třely a vydávaly děsivé zvuky. Měla z toho husí kůži. Dech se jí zrychlil. Srdce jí už tlouklo tak nahlas, že měla pocit, že ho uslyší i David, stojící pár desítek metrů od ní. Jediný, kdo ho však slyšel byla ona a ten neznámý, který se najednou ztratil. Prostě zmizel. Už za sebou neviděla slabé světýlko, ale přitom měla pocit, že není sama. Pořád cítila, jakoby ji někdo sledoval. Cítila na sobě něčí pohled, který jakoby ji propaloval skrz na skrz. Rozeběhla se, ale najednou do něj narazila. Stál přímo před ní. Byl vysoký. V té tmě nešel skoro vidět. Byl celý v černém a splýval s okolní tmou. Vypracované tělo skrýval dlouhý tmavý plášť, který mu sahal téměř ke kotníkům. Byl zdobený velkými zlatými knoflíky, které měl zapnuté sotva do pasu. Překvapeně mu pohlédla do tváře. Letmo se usmála. "Promiňte." Špitla jen a snažila se rychle zmizet. Ale on jí to nedovolil. Zatarasil jí cestu. Vyděsila se. Stál přímo před ní. Cítila jeho vůni. Znovu se ho snažila obejít, ale i tentokrát ji nepustil. Teď už šílela strachy. Nikdy by ji nenapadlo, že by se něco podobného mohlo stát zrovna jí. Marně se snažila vybavit, co udělat. Co by měla dělat? Proboha, ať někdo přijde! Ať se stane zázrak! Prosím! Ale nic se nestalo. Pořád tam byl. Chytil ji pevně za paži a přitáhnul si ji k sobě. Snažila se bránit. Popadla klíče a zasáhla ho do obličeje. Křičela, ale to ho ještě víc vzrušovalo. Praštil s ní o strom, který stál hned vedle nich. Málem jí tím vyrazil dech. Skácela se k zemi a hlavou dopadla na dlažební kostku, kterou tam někdo, nejspíš s největší radostí, odhodil. Přišel až k ní, ale než stihla znovu vykřiknout chytil ji za krk. Nemohla se pohnout. Nemohla skoro dýchat. Cítila jeho rychlý přerývaný dech a ostrou bolest v hlavě. Strhával z ní šaty a pak si ji násilím vzal. Brečela, to bylo jediné, co mohla. Brečet. Nic víc. Připadalo jí to jako věčnost, jako dlouhé hodiny, přitom tam byli sotva pár minut. Když odcházel, začal nad městem bouchat ohňostroj. David stál pořád u cukrárny a asi už po sté vytáčel její číslo. Nic – hlasová schránka. Byl naštvaný a zároveň mrtvý strachy, zatímco ona ležela jen pár desítek metrů od něj. Schovaná pod starým dubem, samá modřina, šrám a velká tržná rána na hlavě, ze které vytékal potůček krve. Dívala se na světla nad hlavou. Usínala.