Ozvala se tupá rána, když jeden z hostů narazil do stolku na chodbě. Eve sebou škubla a rychle se posadila. Byla zmatená a v prvním okamžiku nechápala, kde je. Všude kolem byla nepropustná tma. Teprve po chvíli začala rozeznávat matné obrysy strohého hotelového nábytku. Vše opět utichlo a celá budova se ponořila do ticha. Jen za okny bylo slyšet skřípění brzd a hluk motorů projíždějících aut. Ještě chvíli tiše seděla a napínala uši, zda nezaslechne nějaký pohyb. Netušila, co by udělala, kdyby ji tu našli. Kdyby se najednou objevili za dveřmi. Znovu si lehla, ale tentokrát už neusnula. Jak dlouho vlastně spala? Podívala se na displej mobilu, který měla položený vedle postele. 3:25. "Paráda." Posteskla si a znovu telefon odložila. Usnula sotva před třemi hodinami. Zavřela oči, ale nesnažila se spát. Věděla, že by to bylo k ničemu. Ale odpočinout si musela, alespoň ještě chvíli.
Naposledy se rozhlédla po pokoji, zda na nic nezapomněla. Mohli by jí podle toho najít. Ne, nic tu nezbylo. Všechno bylo tak, jako v okamžiku, kdy sem přišla. Oči skryla velkými černými slunečními brýlemi, na hlavu nasadila příšernou kšiltovku, popadla batoh a vyšla ze dveří.
Během čtvrt hodiny už stála v prostorách mezinárodního letiště Tacoma. Nezůstávala však stát u vchodu a rozhlížet se kolem sebe, ale za chůze se nenápadně dívala po obrovské ceduli s přílety a odlety. Našla ji. Byla jen pár kroků od ní. Posunula si brýle a začala pročítat jeden řádek po druhém. Konečně našla to, co hledala. Seattle – Toronto. Odlet 5:40. Vytáhla mp3 a sluchátka strčila do uší. Tlačítko volume nastavila na nejvyšší možné číslo a vykročila směrem k jedné z odbavovacích přepážek. Věděla přesně, kam má jít. Už při příchodu si je pečlivě prohlédla. Mačkal se zde hlouček lidí čekající na odbavení. Hlavně kvůli tomu si vybrala tento let. Přistoupila k jednomu staršímu muži stojícímu nejblíž k ní. "Hej, je tohle to let do Toronta?" zařvala na něj, když se snažila zaslechnout svůj hlas přes basy dunící jí v hlavě. "Slyšíš mě nebo seš hluchej! Je tohle to let do Toronta?" zařvala na něj znovu, když ji nejprve ignoroval. Nechtěl s ní mít nic společného. Tohle věděla přesně. Proto přistoupila k němu. Změřil si ji pohledem a přikývl s nadějí, že rychle zmizí a v životě ji pak neuvidí. Byla mu odporná. Eve představovala přesně ten typ člověka, se kterým by se nikdy nevybavoval. Roztrhané rifle, tričko jak z nějakého rokového koncertu. Na hlavě příšernou otrhanou kšiltovku ozdobenou několika cvočky a v uších sluchátka, ze kterých se ozýval stejný kravál, který poslouchaly jeho děti. Perličkou všeho byl piercing v nose a asi patnáct náušnic v každém uchu. Raději se rychle otočil a dělal, že ji nevidí, i když ten hluk vycházející z mp3 přehrávače se nedal přeslechnout. Eve se jen usmála a začala se proplétat hloučkem dopředu, což vzbudilo všeobecné pohoršení. Lidé se hlasitě ozývali. S tímhle počítala, o to usilovala. Musela vzbudit pozornost, jinak hrozilo, že její plán nevyjde. Obrátila se na ně a opovržlivě se usmála, čímž je ještě víc pobouřila. Ale v okamžiku, kdy se k nim blížila letištní kontrola, vzala jakoby zpátečku a prošla znovu kolem toho muže, se kterým se před chvílí bavila. Byl tak rozčilený, že si ani nevšiml toho, jak mu před malou chvílí do kapsy strčila svůj mobilní telefon. "Vždyť už jdu." Zabrblala nakonec, rezignovaně rozhodila rukama a zmizela v davu.