9. část
Dívám se na tři staré fotky přilepené na vnitřní straně kovových dvířek. Ze skříňky jde pořád cítit její vůně. Leží tu její blok popsaný drobným úhledným písmem, krabička prášků, pár učebnic a malá kytička uschlých sedmikrásek. Ty dostala od Adama. Vzpomínám si na ten den. Aby měla zrovna narozeniny. Bylo to těsně před tím, než jsme odjeli. Konečky prstů se jemně dotýkám okraje lesklého papíru, ze kterého se na mě usmívají tři lidé. Proč to takhle nemohlo zůstat? Proč se to muselo stát? Proč zrovna Aby? Po tvářích mi stékají slzy. Oči mám rudé a pod nimi velké kruhy. Skoro celou noc jsem nespala. Pořád se mi přehrávala ta scéna, kdy jsem ji našla ležet na zemi. Měla jsem tak děsný strach. Tak hrozně jsem se bála.
"Jenn? Jsi v pořádku?" neslyším ho, nevnímám, že stojí za mnou a už chvíli mě pozoruje, jsem ponořená hluboko do svých myšlenek, které mi do očí vhánějí stále větší a větší proudy slz. Ucítím na rameni jeho ruk
. Teprve teď si uvědomím, že tu nejsem sama, že stojím u Abyiny skříňky a vedle mě je on.
"Jenn, jsi v pořádku?" zeptá se mě znovu a jeho modré pomněnkové oči mě upřeně sledují. Ruce mu začnou šmátrat po kapsách, ze kterých vytáhne balíček papírových kapesníků. Otevře ho a jeden mi podá. Zakroutím hlavou. Nechci jeho kapesník! Chci aby se k ní vrátil, aby byli zase spolu, aby všechno bylo tak jako dřív! Má bolest se změní na vztek.
"Proč jsi ji sakra opustil? Proč ji musíš takhle trápit? Proč se tady producíruješ s ní?" hodím zlostný pohled na Melisu, která k nám právě přišla a pak se na něj znovu podívám. Jeho starostlivý výraz najednou zmizí. Mám pocit, jakoby se na mě díval někdo jiný, jakoby to ani nebyl on. V očích se mu střídá smutek, zklamání, vztek. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Ne, to není on.
"Takhle o Melise nemluv. Jenn takhle ne. A já, že ji trápím? Opustil?!? Já, že ji opustil? Jenn, to není pravda. Nevím, co ti nalhala, ale já to nebyl. To ona. To ona mě podvedla, našla si někoho jiného, někoho lepšího. A já jí nestál ani za to, aby mi to řekla do očí. Ne Jenn, já to nebyl. A nechápu proč s ní pořád jsi, když opustila i tebe. Copak jsi zapomněla, jak se na tebe vykašlala? Jaký jsi o ni měla strach a ona neměla ani tu slušnost vzít ti telefon? Jenn, nech ji být. Nestarej se už o ni, nebo tě taky stáhne na dno. Nechci tak vidět i tebe. Vždyť se podívej, co z ní teď je – malá ubohá feťačka. Jenn, vzpamatuj se! Prosím."
"Tak tohle si myslíš? Tohle si fakt myslíš? Ty těm jejich pomluvám fakt věříš? Tohle jsem si nikdy nemyslela, nikdy bych nevěřila, že ty... Ne, ty nic nechápeš!" Bylo mi z toho zle. Nevěřila jsem tomu, co mi právě řekl. Tohle nemohla být pravda! Feťačka? Při tom slově se mi vybavila Aby, ležící v nemocničním pokoji, napojená na spousty hadiček a přístrojů, s rukama rozpíchanýma od jehel, beroucích vzorky pro tisíce různých testů. Aby že je feťačka? Vzteky zabouchnu skříňku. Pořád tam stojí. Vypadá, že nad něčím přemýšlí.
"Jenn, co nechápu? Vysvětli mi, co nechápu!"
"Já nemůžu, slíbila jsem jí to." otočím se a snažím se zmizet. Chtěla bych mu to všechno říct, všechno mu vysvětlit. Jak to myslel s tím, že to nebyl on? Že ho opustila? Podvedla? To je blbost, to by Aby nikdy neudělala. Ne, to ne. Utíkám chodbou, už jsem skoro u dveří, ale náhle mě někdo chytne za ruku. Snažím se vyprostit, bojuju, ale když se otočím spatřím jeho.
"Co nechápu? Řekni mi to! Co ti zakázala?!? Co jsi jí slíbila?"
"Adame, pusť mě!"
"Ne, dokud mi to neřekneš. Jenn, co se to děje?" sevření povolilo. Pustil mě. Stojí přede mnou a prosebně se na mě dívá. Tohle už prostě nevydržím. Už je toho na mě moc. Potřebuju to někomu říct! Má právo to vědět! Aby odpusť mi. Přitisknu se k němu. Třesu se a slzami zalévám jeho bílé tričko. "Ona umírá. Adame, ona umírá! Aby umírá!" dostávám ze sebe mezi vzlyky. Objeme mě. Jeho pevné sevření je jako blahodárný balzám.
Konečně se trošku uklidním. Vyprostím se z jeho silných rukou. Adam se dívá někam do prázdna. Jeho oči se na mě otočí a upřeně zírají. Jsou plné překvapení a bolesti. Známe se už tak dlouho, že ví, že mu nelžu, přesto jakoby doufal, jakoby prosil, ať řeknu, že to není pravda.
"Co...? Jak...? Jak to...?" ztěží může mluvit.
"Adame, co se to děje? .... Jsi v pořádku?"
"Mel, prosím teď ne. Musím být chvíli sám." řekne jí. Ani se na ni nepodívá a vyjde ven.
"Adame!" chce se za ním rozběhnout, ale já ji zastavím.
"Ne, teď potřebuje být sám. Nechej ho."
"Cos mu řekla?" dívá se na mě podezřele a stále pokukuje po vchodových dveřích.
"Pravdu."
"Já nedovolím, abyste mu ublížily! Už se trápil dost."
"Já vím, ale ona taky. Oba si zaslouží, ještě poslední šanci být spolu. Prosím tě nech ho. Jenom chvíli a pak už ho budeš mít navždy."
"Spolu?" vytřeštěně se na mě podívá. "Ne! Ona měla šanci. Opustila ho. Moc se trápil, to ty víš. Tak proč chceš aby zase trpěl? Teď je šťastný! Je šťastný se mnou! Ona mu jen ublíží. Stáhne ho na dno!"
"Ne, ona ho jen chrání."
"Chrání?"
"Tím, že se vyspí s kde kým? A teď navíc fetuje a bůh ví co ještě? Tomu ty říkáš ochrana? Tomu říkáš láska?"
"Meliso, tak to není. Znáš Aby a v hlouby duše víš, že to není pravda, cítíš to, že? Nemusíš mít strach, nesebere ti ho. Teď už ne." Zmateně se na mě dívá, ale nakonec přece jen zůstane stát na chodbě a nechá mě jít.
Vyjdu ven, ale nikde ho nevidím. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikde není. Kam šel? Kde zmizel? Kde ho mám hledat? Mám ho hledat? Park. Ano, to je ono. Jediné místo, kde může být. Naše útočiště. Seběhnu schody a rozběhnu se směrem k parku. Instinkt mě nezklamal. Seděl na lavičce. Jejich lavičce. Hlavu schovanou v dlaních.
"Adame?" zvedl hlavu a podíval se na mě.
"Jenn, já ji musím vidět. Kde je? Prosím tě řekni mi to." Takhle zoufalého jsem ho ještě nikdy neviděla. Snad teď nedělám chybu, ale srdce mi říká, že ne. Mám pocit, že jsem to měla udělat už dávno, že jsem je neměla nechat tak dlouho trpět. Musím to napravit.
"Pojď ." řeknu mu a chytnu ho za ruku. Zvedne se a poslušně jde za mnou. Jako malé dítě, které neví kudy kam.
Adam:
Stojíme venku a před námi se tyčí čtyřpatrová dvoukřídlá šedá budova s velkým červeným křížem vedle vchodu a nápisem St. John Hospital. Jenn trpělivě stojí vedle mě. Dává mi chvíli. Musím to vstřebat. Musím to nějak pochopit. Ale jde to vůbec pochopit? Před pár minutami jsem se dozvěděl, že Aby umírá! Moje malá Aby umírá! Byl jsem na ni tak strašně naštvaný, ale ta zloba najednou zmizela. Jakoby tam ani nikdy nebyla. Je tu jen ona. Moje láska. Má ztracená láska, která mě teď nadobro opouští. Bože můj proč? Co se to vlastně stalo? Co se to tu děje? Ne tohle nemůže být pravda! Odmítám přijmout tuhle skutečnost. Ne tohle je jen nějaký bláznivý svět. Nějaká smyšlená realita, kterou ovládá nějaké škodolibé dítě, které se baví tím, že nám jako broukům utrhává nožičky a sleduje, jak se kroutíme, jak trpíme a snažíme se přežít. Přecházím sem a tam a pak na rameni ucítím její ruku. Jenn se na mě usměje. Není to už ten její typický úsměv. Ten bezstarostný úsměv, kterým nás vždycky dokázala naladit a rozesmát, je pryč, na tváři jí zůstal jen jeho nepatrný odraz. Přikývnu. Chytne mě za ruku a vede ke dveřím. Jdu vedle ní, noha míjí nohu, jsou jako z kamene. Cítím se tak těžký, jakoby na mě ležel celý svět, všechny jeho tíhy, všechna jeho bolest.
Vstoupíme na chodbu. Velkou rozlehlou chodbu plnou lidí. Pacienti, příbuzní, přátelé, lásky, všichni tady hledají naději v tomto křídle bolesti a smutku. Ano, bolest a smutek teď naplňují moje srdce. Stojím ve výtahu a strachy skoro nedýchám. Co jí řeknu? Co jí mám říct? Co udělat? Co se v takových případech dělá? Opustila mě, tak proč jdu za ní? Proč teď nevnímám skoro nic, kromě té bolesti ve svém srdci?Proč cítím tu bolest? Proč vlastně odešla beze slůvka promiň, bez toho aby se mi podívala do tváře? Dveře se otevřou a Jenny mě jemně vystrčí. Před sebou spatřím obrovskou ceduli s nápisem – 3. patro. Další prosklené dveře, další chodba. Tahle je však jiná, užší a táhne se z ní spousta úzkých uliček. Je tu ticho. Na židlích okolo modrých studených stěn nikdo nesedí. Jsme tu jen my dva. Zvuk našich kroků se hlasitě rozléhá. Zní jako rušivý element, jako něco co sem nemělo nikdy vstoupit, jakoby se ty stěny na nás skláněly a křičely – vy sem nepatříte, tady je jen smrt, nic víc! Procházíme uličkami, jednou doleva, jednou doprava, už ani nevím, kde jsme, je to tu všechno stejné, ale Jenn jde jistě, nemusí se otáčet, hledat cestu, nezpomaluje. Pravidelnost jejích kroků mě trochu uklidňuje.
A pak se zastaví. Před námi se tyčí další dveře. Zatlačí do nich. Šero, kterým jsme až doteď procházeli, zmizí. Zamrkám, to světlo na druhé straně, mě pálí do očí a pak spatřím menší halu s recepcí, pár křesly a automatem na kafe. Z ní pak vybíhají další dvě chodby mezi nimiž stojí pokoj. Pokoj se dvěma prosklenými okny vedoucími do haly. Jenn se usměje na starší zdravotní sestru sedící za pultem a přejde přímo k němu. Tam se konečně zastaví. Nejde dovnitř, jen tam stojí. Donutím se jí dál, přijít až k ní a pohlédnout proskleným oknem dovnitř.
Spatřím studený bílý pokoj, v jehož středu stojí velké nemocniční lůžko, kolem něj pak řadu přístrojů a dvě křesla, ve kterých se choulí dva lidé. Poznávám je. Vypadají vyčerpaně a vystrašeně. Otočí se a naše pohledy se střetnou. Tváří se překvapeně. Mám pocit, jako bychom se na sebe dívali věčnost. Pak se postaví a vyjdou z pokoje.
"Adame?" hlas paní Beakerové se zlomí ihned, když mě zahlédne. Rozpláče se. Její muž ji pak obejme. Nic neříká, jen přikývne a hlavou pokyne ke dveřím. Mám jít dovnitř. Ale proč? Neměl by tam jít spíš on? Přikývnu. Mlčky vejdu dovnitř. Aby leží na posteli. Je přikrytá bílou dekou, která obepíná její vyhublé tělo. Její kůže na ní skoro zaniká. Stojím ve dveřích a mám strach se k ní přiblížit, dotknout se jí. Všechna zloba je najednou pryč, teď mám spíš vztek na sebe, že jsem tady nebyl, že jsem tu nebyl s ní a nedržel jí za ruku. Dotknu se její drobounké dlaně a snažím se zahřát ty drobné zmrzlé prsty. Je tak studená. Kdyby přístroj vedle mě neukazoval pravidelný tep jejího srdce, myslel bych, že... Ne, ty nesmíš zemřít! Aby, ty ne!
"Aby!" zašeptám a políbím její ruku, kterou zalévají proudy mých slz.