6. část
Jenny otevřela dveře a světlo se začalo pomaličku drát tmavou chodbou. Pokaždé to byl tak zvláštní okamžik. Bylo to jako pozorovat kouzlo, jakoby se někdo snažil tuto starou pochmurnou místnost oživit. Ještě chyběly zelené rostliny, plazící se po vysokých stěnách a razící si cestičky mezi ošoupanou dlažbou a člověk by měl pocit, jakoby se právě ocitl v nějakém pohádkovém světě. Světě, kde přijede princ na bílém koni a zachrání princeznu, kterou na tomto opuštěném kousku země vězní zlá a škaredá čarodějnice. Čarodějnice by tu sice byla, ale ten princ a princezna najednou zmizeli. Rozešli se. Ona ho odehnala. Už se nikdy nedají dohromady. Už nikdy ji nepřijde zachránit. Je konec a život jde i přesto pořád dál.
Popadla jsem batoh a došla k Jenn
. Bylo nádherně. Nebe bylo jasné, jen sem tam se mihl malý bílý mráček. Svítilo slunce. Slunce, jak to mi chybělo. Tak dlouho jsem se na něj musela dívat skrz okenní tabulky. Ale teď si ho můžu ještě naposledy užít. Jeho ne už tak teplé doteky na své tváři. Jeho svit, který se odráží v mých očích. Miluju slunce. Bez něj se cítím prázdná. I vzduch byl najednou jiný. Byl vlhký a nasáklý vodou.
"Vážně chceš jít pěšky?" zeptá se mě Jenny.
"Ano." přikývnu a usměju se na ni. "Je přece tak krásně."
Proplétáme se mezi kalužemi. Prázdnými ulicemi se ozývá jen pravidelné klapání dvou párů bot. Všude je takové ticho. Okolní domy majestátně tyčí své komíny k nebi a vypouštějí do vzduchu šedé obláčky kouře. Stromy se marně snaží udržet poslední žluté lístečky, které jim z větví rve nemilosrdný vítr. Vítr, který si s nimi pohrává, otáčí je ve vzduchu, máčí v kalužích, honí po chodnících a pak je odnáší neznámo kam. Už je tu skutečně podzim. I ti ptáčci už odlétli a těch pár, co tu ještě zůstalo, nám teďletí nad hlavami a máváním křídel se s námi loučí. Jakoby říkali: "Sbohem a příští rok." Příští rok. Kdo ví, jestli se příští rok ještě uvidíme. Jestli příští rok budu, ..., jestli se vůbec příštího roku dožiju.
Stále na sobě cítím Jenniny pohledy. Vím, že čeká až promluvím a všechno jí vysvětlím, ale nevím kde začít. Co jí mám vlastně říct?
Jennifer:
Otevřu dveře a zjišťuju, že konečně přestalo pršet. Nesnáším tohle podzimní psí počasí. Ale teď je venku přímo božsky, až na tu zimu. Svítí slunce, nebe je jak vymetené. Prostě paráda. Stále ale nedovedu pochopit, že chce jít pěšky. Před chvílí vypadala, že se totálně zhroutí a najednou chce jít pěšky až k jejich domu. Není to daleko, ale i tak je to dobrých dvacet minut. Když půjdeme zkratkou patnáct.
"Vážně chceš jít pěšky?" zeptám se ještě, když ke mně přijde.
"Ano." přikývne a nesměle se usměje. "Je přece tak krásně." To má pravdu, ale... No nic nemá cenu se s ní dohadovat. Znám ji moc dobře a vím, že tohle fakt myslí vážně. Vlastně jsem ji znala. Já už ani nevím, co si mám o tom všem myslet. Dveře se za námi přibouchnou a my vyjdeme vstříc tichým ulicím.
Cestou nepotkáme ani živáčka. Jsme tu jen samy dvě. Dostaly jsme "speciální ředitelské volno." Dřív bych se tomu asi zasmála. Obě bychom se smály jako střelené, ale teď? Stále se na ni dívám. Čekám, že něco řekne, že už konečně promluví, ale ona se na mě ani nepodívá. Jde pomalu a pohledem uhýbá do všech stran. To je jí tak nepříjemné se mnou mluvit? Co to s ní ksakru je?
Mám pocit, jako by to trvalo věčnost, ale konečně před námi spatřím krásnou béžovou vilku s obrovskými francouzskými okny, nádhernou zahradou a živým plotem okolo celého pozemku. Vždycky jsem Aby tenhle dům záviděla. Připadal mi jako hrad. Ne, spíš jako zámek a Aby byla jeho princeznou. Je jedináček, její rodiče jsou úspěšní podnikatelé, zatímco já mám tři bratry, máma je sekretářka a táta společník Abyina otce. Nejsme na tom nejhůř. Vlastně si žijeme docela dobře, ale na Beakerovi jsme nikdy neměli.
Procházíme ulicí, kde jsme jako malé holky jezdívaly na kole a hrály ty nejbláznivější dětské hry, v jejichž vymýšlení jsem byla expert. Zase vidím ty dvě malé holky s copkama létajícími kolem tváří. Vypadají skoro jako dvojčata, až na to, že je jedna blondýnka a druhá bruneta. Utíkají ulicí, pokřikují na kluky a pak lezou do bezpečí svého domku na stromě. Jejich malé pevnosti, kam nikdo nesmí. Jen ony dvě. Mají tam své deníčky, své panenky, nákresy tajných zemí a světů. A pak zase lezou dolů a skáčou do bazénu za domem. Cákají na sebe, potápějí se, hrajou si na mořské víly. Ale to je dávno. Dlouhých patnáct let. Domek na stromě je dávno pryč. Dětské kola i hračky, které tak úspěšně schovávaly ve všech koutech zahrady zmizely někde hluboko v krabicích na půdách a sklepích a s nimi i ty dvě malé veselé holky. Místo nich tu stojí před vchodem dvě dospělé ženy. Jedna upřeně sleduje tu druhou a ta se zase jejímu pohledu snaží uniknout.
Aby rozepne batoh a vytáhne klíče od domu.
"Půjdeš dál?" bylo první, co mi řekla.
"Jo." přikývnu. Dluží mi vysvětlení. Teď přece neodejdu.
Otevře dveře. Dýchne na nás teplo a ta příjemná vůně, která tu byla vždycky. Překrásná vůně jasmínu. Sundáme si kabáty a Aby je pověsí do skříně.
"Dáš si něco?" zeptá se mě. Její pohled je najednou tak hrozně smutný. Smutný a vážný.
"Ne, díky. Aby, já musím, ..., musím už konečně vědět, ..."
"Já vím." přikývne a hlas se jí při tom nepatrně chvěje. "Půjdeme ke mně, ano?"
Teď bych jí odpřísáhla snad cokoli. Jen ať už mi konečně řekne pravdu. Zamířím ke schodům, ale ona mě najednou zarazí.
"Tam ne." otočí se a jde ke dveřím do obýváku. Cože? Nechápavě ji následuju. Má nový pokoj? Ale ten nahoře se jí přece tak líbil. Milovala ho. Vždycky říkala, že ten rozhled z jejího okna je, jako by jí celý svět ležel u nohou. Proto jsem tak zmatená. Prošly jsme obývákem, jídelnou a pak se zastavila u dveří pracovny pana Beakera. Otevřela dveře a nechala mě vstoupit.
"Jsi první, kdo tu je." řekla tiše ve dveřích. Byly tu všechny její věci. Její postel, skříň, stůl, židle, plyšáci, knihy, i tapety byly stejné. Nic se nezměnilo, jen dveře a výhled. Z okna bylo vidět do zahrady, na bazén, houpačku. Líbilo se mi to, ale Aby, ta by ten svůj milovaný pokoj nevyměnila za nic na světě. Co se teda stalo?
"Ale?" vyjede ze mě.
Aby se jen usměje a sedne si na postel. Přijdu k ní. Naznačí mi, abych se posadila. Udělám to. Sednu si naproti ní. Vypadá ustaraně a smutně. Pak skloní hlavu a chvíli se dívá na noční stolek vedle sebe. Leží na něm několik oranžových tub s prášky. Tak je to pravda, ona je fakt nemocná.
"Aby?" dívám se na ni vyděšeně. Stále doufám, že je to jen hloupý vtip.
Abigail:
Sedíme na posteli. Jenny se na mě vyděšeně dívá. Co ji mám teď říct? Jo Jenny mimochodem, lhala jsem ti, nejela jsem s váma protože jsem se dozvěděla, že ... Ne to je hloupý. Nikdy jsem nepočítala s tím, že se se mnou bude chtít ještě bavit. A nebo jí prostě jen říct. Nebavila jsem se s tebou, protože umírám. To taky nejde. Bože, poraď mi! Jak jí to mám vysvětlit?
"Aby?"
"Ano." potvrdím její domněnky. Vím na co myslí. Na to se známe až příliš dlouho.
"Ty jsi?" Ten její vyděšený výraz mě zabíjí. Přesně tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem zničit ten lesk v jejích očích, tu bezstarostnou tvář, přátelský úsměv. Ale to vše je pryč, během pár vteřin zmizeli. V jejích očích je teď strach a prosba. Prosba ať to, co řeknu, není to, co si myslí. I úsměv je pryč. Sedí přede mnou s přiotevřenými rty a upřeně se na mě dívá.
"Leukémie." odpovím prostě. Snažím se vypadat vyrovnaně, klidně a silná, ale uvnitř se hroutím, jako domeček z karet. Jen ztěží zadržuju slzy, které se mi ženou do očí.
"Co... cože? To je přece blbost, to..." nemůže tomu uvěřit, brání se tomu stejně, jako jsem se bránila i já, ale pak se zarazí. Dívá se mi zpříma do očí. "Je to pravda, že?" Po tváři mi začne stékat první slza. Zvednu ruku a dotknu se tenké modré látky. Klobouk, který mě až do teď chránil před zraky zvědavců, teď padá k zemi a odkrývá tak holou kůži. Oči se jí rozšíří ještě víc. Popadne mě kolem ramen a silně mě obejme. Brečíme jako dvě želvy. Jenny lítostí a já úlevou. Je tu se mnou. Je zpátky. Jenny je zpátky!