"Paní Dreamerová, řekněte nám, proč jste ..." Ano, už jsem paní Dreamerová - jedna z nejúspěšnějších spisovatelek dnešní doby - ale hlavně manželka Daniela Dreamera, toho nejbáječnějšího muže pod sluncem.
Ještě před rokem jsem však byla jen Elizabeth Nielsenová, malá šedá myška, o které svět vůbec nic nevěděl. Neměla jsem moc přátel, vlastně téměř žádné. Veškerý čas jsem trávila zavřená ve svém malém bytě na okraji Londýna, užírala se samotou a bála se vyrazit ven, mezi tu spoustu zamilovaných párů. Denně jsem se uzavírala před světem a ochuzovala se tak o jeho kouzla. O možnosti, které mi nabízel.
Bylo mi pětadvacet a stále jsem byla sama, bez manžela, bez dětí, bez přítele. Jen svobodná holka s mizerným bytem a ještě mizernější prací. Jediné, co mě drželo nad vodou, bylo mé psaní. To jediné mě dokázalo udělat šťastnou. Díky němu jsem se cítila svobodná. Mohla jsem být kýmkoliv, dělat cokoli mě jen napadlo. Ve svých příbězích jsem byla někým jiným. Někým, kým jsem si vždy přála být. V nich se plnily mé nejtajnější přání a představy. Byla jsem tajnou agentkou, zamilovanou ženou, překrásnou hraběnkou, milovanou matkou
... Měla jsem vždy, co jsem chtěla - lásku, milující rodinu, moc, sílu, odvahu...
Papíry popsané drobným písmem se jen kupily, příběhů přibývalo. Nikdy jsem však neměla odvahu, dát je někomu přečíst. I když po tom mé srdce tolik toužilo. Pak jsem ale jednoho dne narazila na ty stránky. Stránky, kde si neznámí autoři vzájemně vyměňovali svá díla. Chvíli jsem váhala, ale anonymita internetu mě nakonec zlákala. Vytáhla jsem jedny desky a pomalu začala přepisovat první ze svých příběhů. Ani ve snu by mě nenapadlo, co se stane. Měl úspěch! Obrovský úspěch. Lidé na fóru se postupem času stali mými nejlepšími přáteli. I když jsme se nikdy v životě nesetkali tváří v tvář, měla jsem pocit, jako bych je znala už staletí. Vzájemně jsme se svěřovali a za pár měsíců o sobě věděli téměř vše, až na jména - ty jsme si nikdy neprozradili.
Uplynulo víc jak půl roku. Ten den si ještě teď přesně vybavuji. Byl listopad a Londýna se už téměř čtrnáct dní zmocňovalo typicky britské počasí. Měla jsem těžký den a náladu pod psa. Cestou z práce jsem procházela kolem malého knihkupectví. Zastavila jsem se a chvíli se rozmýšlela, ale nakonec jsem přece jen vešla dovnitř. Bylo tam příjemně teplo a ve vzduchu byla cítit ta nádherná vůně starých knih. Procházela jsem mezi regály, ale stále jsem nenacházela nic, co by mě zaujalo. A pak jsem ji objevila. Stála uprostřed místnosti na malém stolku a nad ní byl obrovským písmem napsaný nápis -Novinka. Evelyn Harvettová byla jednou z mých nejoblíbenějších autorek, a proto jsem neváhala a knihu si ihned koupila.
Po příchodu domů jsem si rychle udělala večeři a pak si napustila vanu. Přidala jsem trochu relaxační pěny, rozsvítila pár svíček a s knihou v ruce se ponořila do horké vody. Otevřela jsem knihu a začetla se do prvních řádků.
"Ne!" vykřikla jsem najednou.
"Ne, to ... co se to děje? ... To nemůže být pravda. Ne to není pravda. To není možné!" po tvářích se mi začaly koulet slzy jako hrachy. Cítila jsem se podvedená, zrazená a ponížená. Zabouchla jsem knihu a co největší silou ji hodila proti stěně.
Druhý den ráno jsem knihu vzala a vyhodila do popelnice před domem. Chtěla jsem to přejít, jakoby se nic nestalo. Prostě jsem toužila zapomenout. Ale moje noční můra neměla jen tak skončit. K mé smůle byla Evelyn Harvettová nejen mou oblíbenou autorkou, ale také mých kolegyň a hlavně mé matky. Všichni jakoby se najednou spikli proti mně. Nikdo nemluvil o ničem jiném než o nové knize Evelyn Harvettové. Byla všude. Byly jí plné noviny, objížděla města a pořádala tiskové konference a autogramiády. Jakoby toho už tak nebylo dost, jedna taková se měla konat i v Londýně. A máma, jako jedna z jejích největších fanynek, tam samozřejmě nemohla chybět.
"Zlato, že nevíš, co?" ozval se v telefonu mámin veselý hlas.
"Co?" odpověděla jsem stroze. Neměla jsem náladu na jeden z jejích nejnovějších drbů. I když jsem byla z domu už víc jak dva roky, věděla jsem snad víc než všichni naši sousedé, kteří tam denně žijí. Drby by mi ale byly mnohem příjemnější než zpráva, kterou jsem se právě v tu chvíli dozvěděla. Přesně tak - máma chtěla na tu "slavnou" autogramiádu ještě "slavnější" Evelyn Harvettové jít. Veškeré mé výmluvy byly marné. Máma si prostě vždycky prosadí svou. Musela jsem jít s ní.
"Bože, co jsem komu udělala?"
Byl pátek a já seděla v tom obrovském sále plném lidí. Máma vedle mě, svou knihu přichystanou na klíně a netrpělivě vyhlížela příchod opěvované umělkyně. Po čtvrt hodině se rozrazily dveře a v nich se objevila Evelyn. Strhl se poprask. Fotografové vyskočili ze svých míst a celou místnost najednou osvítily desítky blesků. Pak se ta čtyřicetiletá blonďatá "dáma" v luxusních botách a drahém kostýmku, s pěstěnými nehty a dokonalým účesem, posadila na židli v čele místnosti a široce se usmála. Bylo mi z toho zle. Ten její falešný výraz! Předstíraná nevinnost. Měla jsem chuť vykřiknout, vykřičet celému světu, co je vlastně zač, ale dál jsem seděla na svém místě v rohu místnosti a tiše uvažovala nad tím, kolik lidí už takhle využila. Kolika lidem tak sebrala jejich sny a naděje? Kolik lidí tak podvedla?
"A co vás přimělo se po tak dlouhé době zase vrátit? ... Kde jste vzala inspiraci? ... Chystáte pokračování? ... Co vlastně bylo důvodem tak dlouhé pauzy?" otázky novinářů snad nebraly konce. Při každé z jejích odpovědí jsem se pak musela sarkasticky zasmát, což se zřejmě nelíbilo muži sedícímu vedle nás. V sále bylo čím dál tím větší horko. Vzduch už tu nebyl snad žádný a jejího "medového" hlasu jsem už měla plné zuby. Sáhla jsem vedle sebe a posbírala si své věci. Vstala jsem a chystala se odejít. Ten muž se na mě znovu nepříjemně podíval, ale nakonec se přece jen postavil a umožnil mi tak kolem něj projít.
"Omlouvám se." řekla jsem mu tiše, ale to ho zřejmě neobměkčilo a stále se na mě nepříjemně tvářil.
Už jsem byla skoro u dveří, když se vepředu postavil ten muž. Mohlo mu být tak třicet. Byl vysoký, řekla bych tak metr osmdesát. Pod elegantním oblekem se mu skrývala vypracovaná sportovní postava. Z dálky jsem ještě spatřila jeho krátké hnědé vlasy a kytici slunečnic, kterou držel v ruce. Slunečnice - ty jsem vždycky milovala. Jsou to moje nejoblíbenější květiny. Vystoupil z řady a uličkou se blížil směrem k Evelyn. Asi přítel. Pomyslela jsem si a pokračovala ke dveřím. Jen pár kroků a budu mít celé to divadlo za sebou. Došel až k jejímu stolu. Sladce se usmál a pak se místností rozezněl jeho příjemný hlas.
"Ahoj Lizie." Zatrnulo ve mě. Zůstala jsem stát na místě a otočila se zpátky. Jak jí to proboha řekl?
Evelyn se od něj odtáhla. Co po ní chce? A vrhala zlostné pohledy na svou ochranku.
"Promiňte?!?" odsekla mu ostře.
"Nezlob se na mě Lizie, ale za tu dobu jsem se ti tak prostě zvykl říkat." usmál se na ni znovu a podával jí kytici.
"Já nejsem žádná Lizie!" zařvala na něj vztekle. Všichni se otočili. Nemohli uvěřit tomu, co se právě stalo. Jejich vždycky tak přívětivá a milá autorka tady najednou řve jak smyslů zbavená! Muž se na ni nechápavě díval.
"Chtěl jsem ti udělat radost, a tak jsem všem napsal a přivedl je dneska s sebou." pokračoval ještě stále mile, načež se ze židlí zvedlo asi deset lidí.
"Chtěli jsme ti všichni poblahopřát k tomu, že ses nakonec rozhodla příběh přece jenom zveřejnit. A dát tak lidem možnost poznat ten nádherný příběh Bena a Amandy."
"Jaký Ben? Jaká Amanda? Vy jste se snad musel zbláznit!" teď už si začali šeptat i novináři. Všem, kromě těch deseti lidí, musel připadat jako blázen. Ne, tak jsem to nemohla nechat. Konečně jsem musela sebrat odvahu a postavit se jí. Postavit se jí za všechny, co takhle využila a podvedla.
Stále tam stál se svěšenou hlavou a kytkou v ruce. Z jeho modrých očí zmizela ta radost, která tam ještě před chviličkou byla a nahradil ji smutek. Bylo mi ho líto. Chtěl mi udělat radost, myslel si, že to jsem já. Přijel kvůli mě!
"Mangui?" vydralo se mi nakonec z úst. Otočil se, všichni se na mě najednou otočili. Zvedla jsem oči a pohlédla mu do těch jeho.
"Ona neví, o čem to mluvíš, ... ona Bena ani Amandu vůbec nezná. Nezná jejich příběh, tebe, mě, Mirhu, Tweetyho, Andyho, Josh, Lukyho, Mandy, Hall, Bernyho, Lusty nebo Portyho." usměju se na skupinu, která mi byla už půl roku věrnými přáteli a která se teď na mě zaraženě dívá. Má odvaha mě opustila. Otočím se a odcházím.
"Lizie, počkej!" dohoní mě a chytne mě za ruku. "Lizie neodcházej." celý svět jakoby najednou neexistoval. Ztrácím se v jeho očích. Tolik jsem toužila se s ním setkat a teď je tady. Stojí přede mnou. A já nevím, co říct. Normálně mu řeknu úplně vše, ale teď mi slova váznou někde v krku.
"Ta je pro tebe." podá mi kytici a nádherně se na mě usměje.
"Děkuji, je nádherná."
"Elizabeth, vysvětlíš mi, co se to tady děje?" ozve se mámin pisklavý hlas. Proč to vždycky všechno musí zkazit!
"Pane Dreamere! Pane Dreamere, můžete nám říct, co se to tady děje? Co to znamená? Kdo je vaše přítelkyně? Kdo je Ben a Amanda? ... Pane Dreamere." z ničeho nic je u nás celá ta smečka novinářů a za nimi se mačká zbytek sálu, jen Evelyn stále sedí u svého stolku v čele místnosti.
"Pane Dreamere?" otočím se na Manguio. "Ty jsi Daniel Dreamer?"
"Hmm, ... to jsem já." přikývne. Daniel Dreamer, jeden z nejvlivnějších lidí v Londýně. Pokračovatel významného rodu, syn bohatého obchodníka a jeden z nejúspěšnějších právníků v zemi a já si s ním už půl roku dopisuju o "pitomostech".
"Dovolte, abych vše uvedl na pravou míru. ..." začal Daniel, ale když si všiml, že odcházím, znovu mě chytil za ruku. A od té doby ji vlastně ani nepustil. Místo toho na ni navlékl snubní prsten. A teď stojí u těch dveří zase on a v náručí drží naši dvouměsíční dceru Amandu.
